MiG-29UB 1/48

Obsah:

• 155 plastikových dílů
• 5 atraktivních markingů
• Barevné fotolepty
• Krycí maska
• Obtisky od Cartografu
• Eduard Brassin kokpit včetně sedaček, antény a pozičních světel

MiG-29UB, 1st Tactical Air Force Squadron, Minsk Mazowiecki Air Base, Poland, 2009

MiG-29UB, 31st GvIAP, Zernograd Air Base, Russia, 2006

MiG-29UB, 11th Fighter Regiment, Zatec Air Base, Czechoslovakia, July 1989 to October, 1993

MiG-29UBS, 1st Fighter Squadron, Sliac Air Base, Slovakia, from 1993

MiG-29UB, Azerbaijan Air Force, Zeynalabdin Tagiyev Air Base, 2007-2011

MiG-29UB, 1st Fighter Regiment, Plana Air Base, Ceske Budejovice, Czech Republic, October 1993 to 1995

Z návodu:

Kořeny vzniku MiGu-29 sahají až do přelomu 60. a 70. let minulého století. Tehdy vešlo ve známost, že americké ozbrojené síly pracují na programu F-X, jehož výsledkem se stal typ F-15 Eagle. Sovětský svaz pochopitelně ve zbrojních závodech nemohl zůstat pozadu. Generální štáb zformuloval požadavky na Perspektivnyj frontovoj istrebitěl (PFI - pokročilý frontový stíhací letoun). Měl mít schopnost operovat z malých, nezpevněných ploch, disponovat značným doletem, vynikající obratností a nést rozsáhlou výzbroj. Požadována také byla rychlost stroje vyšší než 2 machy.

Prací na aerodynamické studii se zhostil CAGI ve spolupráci s konstrukční kanceláří Suchoj. Záhy se však ukázalo, že bude potřeba jít dvěma cestami. K programu PFI tak přibyl ještě program PLFI (pokročilý lehký frontový stíhací letoun), který měl sovětskému letectvu dát ekvivalent lehkého stíhacího stroje F-16 Fighting Falcon. Plány předpokládaly, že sovětské letectvo by se mělo skládat z jedné třetiny z letounů PFI a ze dvou třetiny Su-27. Program PLFI dostala na starost konstrukční kancelář Mikojan.

Práce na letounu pod továrním označením Izdělje 9 začaly v roce 1974 a o tři roky později, 6. října 1977, se letoun dostal poprvé do vzduchu. Program se dostal do skluzu díky haváriím dvou prototypů, příčinou byly problémy s motory. V roce 1984 byly dokončeny testy prováděné letectvem a na základě jejich kladného závěru začaly v témže roce dodávky sériových letounů k prvním jednotkám sovětského frontového letectva. Zde nové stroje začaly nahrazovat MiGy-23. V souladu se zadáním mohly operovat také z nezpevněných ploch. Nasátí nečistot do motorů zabraňovaly alternativní vstupy vzduchu na horní ploše křídla, tzv. žábry.

Existenci nového stíhacího letounu rozvědka NATO zjistila velmi brzy po jeho vzniku. Kódové označení znělo „Fulcrum A“. Kromě základní verze MiG-29 (Izdělje 9-12) vznikla také hůře vybavená verze MiG-29B, která byla exportována do zemí, které nebyly členy Varšavské smlouvy. Pro výcvik slouží dvoumístná varianta MiG-29UB (Izdělje 9-51), kterou NATO nazývala „Fulcrum B“.

Další vývoj a výrobu letounu poznamenal rozpad komunistického bloku a s ním spojený ekonomický kolaps Sovětského svazu a jeho následné štěpení na státní útvary s různou úrovní nezávislosti na Rusku.

Výroby se dočkaly ještě verze MiG-29K a MiG-29SMT (obě značené „Fulcrum D“). Verze SMT představuje modernizovanou podobu devětadvacítek. MiG-29K je navalizovaná varianta devětadvacítky a kromě země svého původu létá také v indických službách. Zamýšlena je služba na letadlové lodi Vikramaditja (původně sovětské plavidlo Admirál Gorškov).