Hannes Trautloft a Wanderzirkus Janke – Tajný výcvik v Rusku a legionář ve Španělsku (2.část)

Publikováno autorem Jan Bobek|dne 8. únor 2012, 08:09|v Blog, Historie|Tagy: 1/48, 48th scale, Bf 109E-1, bf109, Bf109E-1, Emil, Emil 1/48, Green Heart, Grünherz, Trautloft

Portrét Hannese Trautlofa

Hannes Trautloft ve Španělsku docílil až do prosince 1936 celkem pěti vítězství. Už v tomto období se ale začalo ukazovat v čem jsou jeho silné a slabé stránky. Byl výraznou vůdčí osobností s organizačními schopnostmi, skvěle rozuměl technické stránce letadel a byl vynikajícím pilotem. Ale neměl vynikající zrak, který byl charakteristický pro stíhače, kteří dosáhli během druhé světové války podstatně více sestřelů. Trautloft ve svých pamětech ze Španělské občanské války otevřeně mluví o tom, jak se mu stávalo, že zpozoroval protivníka později, než ostatní, jak si pletl italské letouny s nepřátelskými atd.

Tento článek je pokračováním první části článku o Hannes Trautloftovi. Pro přečtení prvního článku klikněte zde.

Jeho poslední obětí se stal Polikarpov I-16 Rata, pro Heinkel He 51 značně obtížný soupeř. V tu dobu už byli Němci rozhodnuti na bojišti otestovat nový stíhací letoun – Messerschmitt Bf 109 a jedním z vyvolených letců, kteří tuto novinku měli vyzkoušet v boji, byl právě Trautloft. Do Španělska putovaly tři prototypy: V3, V4 a V5 (nebo V6). Situace byla do té míry improvizovaná, že letcům Legie Condor nebyl k dispozici žádný tovární pilot, který by je na typu zaškolil. Mimoto měly prototypy ještě řadu dětských nemocí, o specifických vlastnostech Bf 109 ani nemluvě. Není tedy divu, že jeden z prototypů havaroval již na samém počátku při neúspěšném startu. Hannes Trautloft se věnoval dalšímu prototypu a odladění letounu trvalo přibližně měsíc (od poloviny prosince 1936 do poloviny ledna). Tou dobou už měl Trautloft za sebou i několik nouzových přistání, protože každý let s Messerschmittem přinášel nové problémy. Při prvním bojovém letu, 20. ledna 1937 z Villa del Prado, seděl za řízením opět Hannes Trautloft a znovu došlo k technickému problému. Ostruhové kolo se nevysunulo a při přistání se poškodila směrovka.

Hannes Trautloft však Luftwaffe a firmě Messerschmitt udělal obrovskou službu. Pomohl odladit konstrukční nedostatky a provozní problémy ve frontových podmínkách. Prototyp Messerschmittu s trupovým označením „6-1“ navíc nesl jeho osobní emblém – zelené srdce jako upomínku na rodné Durynsko. Trautloft se v březnu 1937 vrací do Německa a v témže měsíci dostává Legie Condor první tři sériové Messerschmitty Bf 109.

Letecké závody v Curichu

Po návratu ze Španělska začal předávat své válečné zkušenosti. Nejdříve dva měsíce působil jako velitel 1. Staffel u I./JG 135 (pozdější I./JG 51) v bavorském Bad Aiblingu, pak se jej ale velení Luftwaffe rozhodlo využít pro reprezentační účely.

Prvním úkolem byla účast na slavnostním otevření letiště v Budapešti. Akrobatická letka Messerschmittů Bf 109 se v červnu 1937 na tomto slavnostním aktu podílela svým vystoupením. Podstatně výraznějším počinem však byla pro Trautlofta účast na konci července 1937 na IV. ročníku mezinárodního leteckého mítinku ve švýcarském Curychu (IV. Internationales Flugmeeting Zürich). Šlo o velké letecké závody, které se konaly jednou za 5 let. Účastnily se ho jak sportovní,tak i vojenské letouny. Za německý tým se závodů účastnili například Ernst Udet, Major Seidemann (Poznámka 1) a dokonce i General der Flieger Erhard Milch.

Pozornost se soustřeďovala hlavně na pět Messerschmittů Bf 109, jednalo se čtyři prototypy a jeden sériový Bf 109 B. Tři z těchto letounů byly vybaveny motory Jumo 210 G (730 k) a dva měly podstatně výkonnější Daimler-Benzy DB 601 (1565 a 1658 k).

Hlavními soupeři Němců byli na těchto závodech Čechoslováci se čtyřmi Aviemi B-534 a osmi akrobatickými Aviemi Ba-122. Závodů se bohužel neúčastnili Britové se svými Hurricany a Spitfiry.

Ernst Udet měl neuvěřitelnou smůlu, když dvakrát havaroval s Bf 109 V-14 (s motorem DB 601). Němci byli nuceni až na jednu výjimku nadále závodit jen s Messerschmitty, které měly slabší motory Jumo 210 G, a tak se dokonce stalo, že při jedné disciplíně dosáhl lepšího rychlostního výsledku Dornier 17 M V-1.

Asi nejnapínavější částí závodů byl alpský okružní závod ve trojčlenných formacích 27. července (Alpenrundflug Kategorie C: Ein- oder Mehrsitzer in Dreierkette), při němž Němci svedli boj s Čechoslováky. Trasa sestávala ze tří úseků: Dübendorf – Thun, Thun – Bellinzona a Bellinzona – Dübendorf. Na Německé straně závodili Hptm. Restemeier, Oblt. Trautloft a Oblt. Schleif. S Aviemi B-534 jim čelili Jaroslav Hlaďo, František Peřina a Jaroslav Šnobl (Poznámka 2). Oba týmy měly na trase technické problémy a Němci zvítězili v čase 58:52,7 s průměrnou rychlostí 374,8 km/h. Čechoslováci za Němci zaostali asi 2 minuty s průměrnou rychlostí 361,2 km/h. Jako třetí se umístili Francouzi se stíhačkami Dewoitine 510 s průměrnou rychlostí 336,0 km/h.

Na stejné trase při předchozím závodu jednotlivců dosáhl lepšího času Major Seidemann (56:47,1), zatímco Jaroslav Hlaďo na druhém místě dosáhl času 63:32,8.

Poznámka 1: Hans Seidemann rovněž prošel leteckým výcvikem v ruském Lipecku. U Legie Condor po jistou dobu vykonával funkci náčelníka štábu. Na leteckých závodech Challenge International de Tourisme 1934 se umístil celkově jako třetí s Fieselerem Fi 97 (D-IPUS). Během druhé světové války velel III./LG 1, řídil letecké operace v Africe a později se stal velitelem VIII. Fliegerkorpsu. Byl vyznamenán Rytířským křížem s Dubovou ratolestí.

Poznámka 2: Jaroslav Hlaďo se za války ve Velké Británii, po službě u různých britských perutí, stal velitelem československé 312. peruti RAF a posléze i čs. stíhacího Wingu. František Peřina u francouzského letectva dosáhl 11 prokázaných sestřelů. Později rovněž sloužil u 312. peruti RAF, kde získal jedno další vítězství. Po válce emigroval z Československa, aby se vyhnul uvěznění komunisty. Nakonec se usadil v USA a pracoval pro Weber Aircraft Co. v San Fernando Valley v rámci výroby komponentů pro programy Gemini a Boeing 747. Po roce 1989 se i s manželkou Annou vrátil do České republiky, kde se aktivně zapojil do života veteránské organizace československých letců RAF. Zemřel v roce 2006.